HOME - BOOKS - AUTHORS - GALERIE - ABOUT ME - PÍŠU - NEWS - MEMES + CH

Dívka, která ztratila sílu žít

15. července 2011 v 11:25 | Veronica Star
Název: Dívka, která ztratila sílu žít
Žánr: Drama, Ze život
Psáno: Minulý školní rok (2009/2010)
Věk: 13 (možná už 14)
Pozn.: Depresivní, jinak je to moje slohovka takže nelekat...
A bylo to na téma- Stres, nejlepší přítel člověka


Seděla jsem opřená o polštář na nemocničním lůžku a prohlížela si svoji pravou ruku v obvazech. Jak jen jsem mohla propadnout oknem, pomyslela jsem si. Nezvládala jsem to. Byla jsem naprosto na dně. Nápady na nový obraz nepřicházely a manažer na mě tlačil, abych ho stihla do výstavy, která se konala za dva týdny.
V tom mi zazvonil mobil. Musela jsem ho zvednout levou rukou, jelikož v pravé jsem ztratila cit.
,,Ano?"
,,Sáro! Co to proboha vyvádíš?!? Ta výstava je ze dva týdny! Musíš mít ten obraz!" ozval se silný mužský hlas z telefonu! Povzdechla jsem si.
,,Pane Koutný, neříkejte mi prosím jménem! Pokud vím, netykáme si."
,,Omlouvám se slečno Žáková," řekl rychle ,,ale ten obraz potřebujeme! Jestli nebude hotový do dvou týdnů, skončila jste!". To mi říkat opravdu nemusel. Touhle tou myšlenkou jsem se zaobírala celý poslední měsíc, ale měla jsem v hlavě prázdno. Kdybych jen měla inspiraci! A teď navíc tohle! Jak mám malovat, když necítím ruku?
,,Pokusím se o to." Odpověděla jsem s nevolí a vjela si rukou do vlasů. Jak jen to zvládnu? Jak mám do dvou týdnu namalovat obraz na prestižní výstavu rukou, která, jako by mi nepatřila.
V nemocnici si mne nechali ještě tři dny.
Když jsem došla do svého ateliéru, byl stejný, jako když jsem ho opouštěla. Jen okno pod schody bylo opět zasklené. Zůstala jsem před ním stát. V tu chvíli jsem cítila úzkost, strach, nespokojenost, bolest. Měla jsem nutkání to okno prorazit židlí. Když jsem kolem něj chtěla projít do druhého patra, všimla jsem si, že na zemi se stále povalují střepy. Jeden jsem vzala a položila ho do pravé ruky. Nechala jsem ho sklouznout na zem a z ruky mi začal téct malý pramínek krve. Nic, vůbec nic jsem necítila a to bylo možná ještě horší, než kdyby to ukrutně bolelo. Chtěla jsem cítit bolest! Nutně jsem ji potřebovala. Koukala jsem na krev kapající z mé dlaně na zem. To je ono! Rychle jsem sebrala další střep, vyběhla do druhého patra a zamířila k čistému plátnu. Rychle jsem namíchala krvavě červený odstín a chtěla začít kreslit. Nešlo to. Neudržela jsem štětec. Znovu jsem se řízla do pravé ruky. Opět nic! Chtělo se mi křičet! Chtěla jsem řvát! Bolela mě hlava a cítila jsem úzkost, snad všech lidí světa. Sesunula jsem se k zemi. Po tváři se mi začaly řinout slzy. Zkoušela jsem to, ale nešlo to. Opustila mě naděje, jediné co mi v hlavě drnčelo bylo: musíš, slíbila jsi to, a tak jsem přistoupila k poslední možnosti. Položila jsem si štětec do pravé ruky a levou rukou jsem ho přidržela a začala malovat. Nikdy by mě nenapadlo, že takto dopadnu. Zahnala jsem myšlenku na to, co by si o mne pomysleli ostatní malíři a začala malovat. Štětec jsem namáčela do rudé, černé a šedé barvy. Ruce mi po plátně klouzaly samy. V tom jsem se zasekla. Co dál? Měla jsem nakreslenou rudou oblohu s černým sluncem, které se částečně skrylo za šedivé mraky. Ale co spodní část obrazu? Než jsem se tím mohla začít zaobírat, zazvonil mi telefon.
,,Ano?" odsekla jsem. Kde se to ve mně vzalo?
,,Slečno Žáková? Já vím že máte moc práce, ale obraz musí být hotov již zítra ráno." Ozval se pan Koutný. Zarazila jsem se? Cože? Jak může počítat s tím, že bude už ráno hotový? Začala jsem se potit a třást zimou.
,,Opravdu?" vydala jsem ze sebe ustrašeným hláskem.
,,Je mi to moc líto, ale je to tak." Nechtěla jsem to poslouchat a tak jsem zavěsila. Když jsem do kapsy zasouvala telefon, narazila jsem na střep. Vytáhla jsem ho a začala obracet v ruce. Řízla jsem se. Nic. Tentokrát mě to znervóznilo dvojnásobně. Řízla jsem se znovu a zas a pořád dokola. Nic vůbec nic! Vzdala jsem to. Postavila jsem se a opět uchopila oběma rukama štětec. Nevnímala jsem pomalu stékající krev, která dopadala na zem. Už jsem nevnímala co maluji. Pouze jsem nechala vyplynout své pocity na povrch. Právě ty pocity řídily mé ruce.

Nyní je jasná půlnoc a já tu stojím na balkóně. Ano, obraz jsem dokončila, ale jaký má význam nakreslit jeden obraz, když vím, že další už nakreslit nebudu moci? Jsem definitivně rozhodnutá. Žádný další obraz už nikdy nenakreslím. Stojím tu a ruce mám pořezané do krve. Nakreslila jsem ten obraz, ale za jakou cenu? Jsem rozhodnutá. Už mi nikdo nikdy nebude říkat, co mám dělat. Malování je můj svět a teď jej nemám. Zvedám jednu nohu. Po ní druhou. Stojím na římse. Poslední krůček a poletím. Letím a najednou mě opustila veškerá úzkost, nervozita, strach, nespokojenost i bolest. Tímto jediným rozhodnutím se zbavím mé noční můry. Stresu.
A jediné, co po mně zůstane, je obraz v barvě krve, na kterém je dívka, která ztratila sílu žít…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kristin Kristin | E-mail | Web | 15. července 2011 v 11:34 | Reagovat

krásný :-)

2 Veronica Star / Ryuu Contová Veronica Star / Ryuu Contová | Web | 15. července 2011 v 11:34 | Reagovat

Až na tu délku :D Ale dík :D

3 Kimberly Kimberly | Web | 30. srpna 2011 v 10:12 | Reagovat

Ty máš asi ráda smutné příběhy co? :D opět moc krásné! jestli to bylo na slohovku, musela si dostat jedničku! =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama